La dolce vita bez Anity Ekberg

22. srpna 2013 v 13:15 | Egoped
Znáte takové ty lahůdkářské obchody plné fajnovějšího zboží, které se často dají najít v areálech obchodních center? Většinou v nich obsluhují pro byznys zapálené a nadšené prodavačky (opravdu existují, bez ironie), co by vám nejradši naplnily na cestu domů hned několik igelitek. Maso, jogurty, paštiky, šunky, salámy obalené v sýru a sýry obalené salámy. To vše ve více druzích než jsou kategorie porna, načančané a přitom všelijak na sebe namačkané (tímto zavádím nový termín "food porn").


Včera jsem procházel právě kolem jednoho takového zařízení. Poněvadž jsem měl večer za úkol nasytit hladové a navíc jsem si potřeboval rozměnit pětitisícovku (penězochtivé ženy mi mohou nechat vzkaz s patřičnou nabídkou v komentářích či soukromě), neodolal jsem těm kilům gastronomické lásky, která se přímo tlačila na sklo výlohy.

Přede mnou nakupovala dvojice žen, která evidentně patřila k sobě a podle zběžného pohledu na pult vedle pokladny, kde se už rozvalovala plná taška s právě nakoupeným, to vypadalo, že se dostanu na řadu co nevidět. Chyba lávky!

Bylo celkem obtížné rozlišit jednu ženu od druhé. Když jste se na ně dívali zezadu, tak přímo nemožné. Obě měly obdobné oblečení, stejný sestřih a barvu vlasů. Stejnou výšku (průměrnou) i stejnou váhu (cca 100 kg - důležitý poznatek). Po chvilce bylo i mně jasné, že si zašla na nákup matka s dcerou.

Ten vedla mladší (+-27 let) z nich. Průběžně se radila s paní za pultem a střídavě se svojí "mamčou". Byl to takový ten typ, který potkáte jenom ve větších městech. Dokonale vystajlovaný, oblečený do posledních módních hitů, přehnaný make-up, vysoký až afektovaný hlas všechno zdrobňující a chyběl už jen pejsek na vodítku. Ten na ně nejspíš čekal doma s "'taťkou" a vzhledem k tělesným proporcím majitelky to, hádám, nebyl klasickej vychrtlej polštářák, ale spíš Max a lá Jake a tlusťoch.

Asi tak po šesti sedmi minutách jsem začínal pociťovat jistou nervozitu. Jednak z toho, jaké všechny klobásy, šunky a paštiky se vozí z Belgie, Francie a celé EU a já o tom dosud nevěděl, ale také druhak z toho, že od každého druhu si slečna kousek poručila. A když máte jednoduchou rovnici ( počet druhů zboží x čas strávený jeho přípravou ) / počet prodavačů = výsledný čas ve frontě, je jasné, že se za vámi pomalu štosují další zákazníci.

Po dalších pěti minutách už nevíte, jak zabít čas. Hry na telefonu vás přestávají bavit, wifi má špatný příjem a pokud je to naopak, dochází baterka. Konečně slyším spásné "ještě vaničku řeckého jogurtu a bude to vše", zaraduju se a společně se mnou i ostatní dychtiví zákazníci za mnou, kteří měli tu sílu vydržet.

Udělám krok vstříc svému osudu a dvaceti dekům masa, kvůli kterým tu vlastně čekám, když v tom mě někdo předběhne. Slyším to samé? Ne, vždyť už zaplatila. Bystrý čtenář pochopil. Začíná ta stejná truchlohra, akorát tentokrát samozřejmě z matčiny strany! Liší se jen hmotnost občas jméno zboží, zbytek zůstává. Na mou duši jsem zaslechl to hromadné povzdechnutí za zády. A pak že se historie neopakuje.

Člověka už pak nechává chladným i pronesení věty "ještě potřebuju tohle, abych udělala pasta s tuňákem a kapary" (ne pastu, italské termíny se přece říkají v originále, tedy bez skloňování). Je hezké vidět, že si někdo dopřává kvalitního jídla a zlepšuje si tak svoji životní úroveň. Utvrzuje vás to v tom, jaký sladký život si žijeme. Nejen pro hladové děti v Africe (ano, celkem úspěšně jsem vytlačoval tyto smutné myšlenky z hlavy, jsem přece charakter), ale především pro mě by však bylo milejší, kdybych podobnou příhodu nemusel absolvovat podruhé a dám přednost gothaji z hypermarketu.

PS: Paní prodavačka mi ještě doporučila klín parmazánu. Když mi říkala cenu za 10 deka, tak to nebylo tak zlý a kývnul jsem. Až po konečném vyúčtování jsem se lekl, jak probůh takový kousek sýru může být tak sakra těžký...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 13:56 | Reagovat

Nebyly to Štikovky?:)
Jo, tenhle druh opruzu mě dokáže pokaždé vytočit a tak uprostřed čekání to vzdám a odcházím.

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 17:55 | Reagovat

S těma paníma chci bydlet!

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 18:32 | Reagovat

Počkala bych si za rohem a tašky jim sebrala :-D! Ale budeš se divit, na výstavách s Bobím jsem udělala zajímavý poznatek. Pořád se říká že jaký páníček, takový pes anebo že páneček začne úpo čase vypadat jak jeho pes. Ovšem to je velký omyl. Ty nejmenší hafušky jako jsou pražští krysaříci či čivavy vlastní a předvádějí dámy a pánové s mírami hodně XL. Za to takové irské vlkodavy, dogouše a pod. zase povětšinou křehké a drobné. Takže nevím Jestli ty XXXXXXXL čekají že zhubnou aby byli k obrazu svého psa a ty křehké zase někam chodí posilovat nevím. A rozhodně ani nevím čím já se podobám svým psům.... :-D

4 Miloš Miloš | Web | 26. srpna 2013 v 21:26 | Reagovat

Ještě to dopadlo relativně dobře, zatímco druhá nakupovala, první mohla půlku svého nákupu sníst a chtít ještě přídavek.

5 Em Zet Em Zet | Web | 24. října 2013 v 17:05 | Reagovat

[4]: Napadlo mě to samé :D
Já se svou cholerickou povahou bych se nejspíš v té frotně vztekla. Nejsem moc tolerantní ani vůči nakupujícím ženštinám, které se na začátku fronty vykecávají s prodavačkou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama